6. kapitola - Sauna

„Tady udělám saunu,“ prohlásil Martin ve velké místnosti ve sklepení, když nás provázel prázdným, dříve nájemným domem, který se mu podařilo koupit.

Díval jsem se na obrovskou díru a nechápal jsem, proč je zrovna ve sklepě domu, „to je díra jak na bazén.“

„Ten udělám taky, saunu a hned vedle bazén se studenou vodou,“ zasnil se Martin.

„Skvělé a uzavřeme družbu se zdravotní školou a budou nám sem chodit nahé mladé sestřičky,“ ironizoval jsem.

„Hoďte se do studené vody oba,“ reagovala podrážděně Lenka, které se ten nápad asi moc nezamlouval.

„Proč je tady ta díra?“ zopakoval jsem dotaz.

„Protože tady byla dříve kotelna pro dům a jeho 30 bytů. Když později dům napojili na horkovod, odstavili kotelnu, kotel rozebrali a zůstala po něm jen tato obrovská díra. Jsme vlastně v kotelně, tady v té malé místnosti v rohu měl kotelník kancelář a tam já udělám saunu, tamhle byl záchod, voda tu je, teplo tu je, takže by to neměl být problém,“ monitoroval Martin spokojeně prostor.

„Ještě se podívej do toho rohu, jestli tam nenechal kotelník také nějaké peníze,“ nepřestávala Lenka rýpat, „kde na to chceš vzít? Vždyť rekonstrukce domu nás zadluží na 15 let.“

„Udělám saunu a otevřu jí pro veřejnost. Naproti je Policie, tak sem můžou ochránci zákona po službě vždy zajít relaxovat,“ trval na svém Martin.

„To by šlo,“ zavzpomínal jsem, „když jsem ještě za mlada, za komunistů, jezdil s lokomotivou na Úpravně uhlí v Komořanech, tak jsme také měli saunu v koupelnách a po šichtě jsme tam často odpočívali. Akorát tam bylo málo žen, teda vlastně žádné ženy a to byla nuda. Koukat na nahatého chlapa, se kterým jsem předtím 12 hodin pracoval, to byla fakt úchylárna, na pinďourovi měl vytetováno LÁSKA.“

„A víš, že to není zase tak špatný nápad s tou saunou?“ ožila moje manželka Marta, „já bych tu po večerech mohla dělat brigádu, vydávala bych jim ručníky, prostěradla a mohla bych třeba i masírovat ta jejich policejní vypracovaná těla. Pomáhat a chránit. Oni nás budou chránit a já jim budu pomáhat.“

„No, ty aby ses nepřidala,“ zhodnotil jsem nadšení mé manželky, „a můžete to nazvat sauna U placaté čepice.“

„To přece nemusí být tak složité. Díru máme, tak jí trochu upravíme. U dlaždičky Šujana koupíme obkládačky a máme bazén. Tady kolem položíme protiskluzovou dlažbu, záchod nám zbyl z chalupy, kancelář jako saunu obložíme dřevem, dáme tam nějaká kamna a je to,“ shrnul Martin nutné stavební úpravy.

„Jo, to by všechno šlo, náš kamarád Jiří Švedyk je instalatér, on ti to udělá, stejně se v Praze jen nudí, ale ta sauna to nebude jednoduché, to je dost drahá legrace,“ uvažoval jsem racionálně.

„To nebude tak drahé,“ přemýšlel nahlas Martin, „saunová kamna koupím v OBI, na pile seženu nějaká prkna a palubky, stačí druhá jakost, obložím jimi saunu a truhlář mi stluče ty lavice na sezení v sauně.“

„Martine, to nemyslíš vážně,“ namítala Marta, která cítila, jak se jí vidina nahých policistů vzdaluje, „nemůžeš dát do sauny palubky a obyčejná prkna.“

„Proč bych nemohl? Na chalupě z nich máme udělané pokoje na půdě a vypadá to pěkně,“ nechápal Martin.

„Ne, palubky fakt ne,“ vstoupil jsem odborně do diskuse, „já už jsem doma saunu dělal, to není tak jednoduché. Na saunu musíš použít kanadský topol, nejlépe z polární oblasti. Takové dřevo je tvrdé, nevodí teplo a nemá v sobě smůlu.“

„Palubky na chalupě také nemají v sobě smůlu, naopak, smůlu mám já, protože vždy když chci něco udělat, tak mi do toho mluvíte,“ mudroval si Martin.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/

Předchozí kapitola Úvodní stránka Následující kapitola