5. kapitola - Čáp

„Odvezu si tě sám do porodnice,“ sdělil jsem manželce, která čekala mého druhého syna.

„To je snad jasné, že mě odvezeš, přece nechceš, abych šla do porodnice sama pěšky,“ opáčila s ženskou logikou, „sice bydlíme pod nemocnicí, ale přeci jenom, je leden a pro těhotnou je to dost daleko.“

„Bude to kluk, Willem a s jeho bratrem Oliverem budoucí majitelé našeho Válečného muzea Sudety, tak si tě do porodnice i s Willemem v břiše odvezu naší vojenskou sanitkou,“ rozhodl jsem nadšeně.

„Nemyslíš tím ten starý válečný Mercedes, který jsem ti dala k narozeninám a na jehož pořízení jsem prodala svůj byt?“ zhrozila se manželka, „nechtěla bych rodit pod hákovým křížem.“

„Ne, Mercedes ne, i když ten původně také byl sanitka,“ uklidňoval jsem ženu, „koupil jsem novější, krásnou, zelenou Škodu 1203. Jako správný sběratel vojenské techniky, si tě odvezu s plnou vojenskou parádou. Až pak bude Willem velký a bude provázet návštěvníky našim muzeem, bude hrdě ukazovat tuto sanitku a říkat lidem, že touto sanitkou ho táta vezl do porodnice. To je přece nádherný dar tomu klukovi do života.“

„Jaká novější,“ zhrozila se Marta, „vždyť dvanácettrosky už nikde nejezdí?“

„Nejezdí,“ připustil jsem, „ale před čtyřiceti roky to bylo nové auto. Je to nejdéle vyráběná sanitka na světě.“

„Já vím,“ potvrdila Marta, „tou vezli už mojí mámu, když mě čekala. Za komunistů se říkalo, že kdo přežil jízdu dvanácettroskou, přežije už všechno. Byla to nejhorší sanitka na světě.“

„To auto je z roku 1982, takže je mladší o deset let než ty a je v dobrém stavu, plně vybavené. Koupil jsem ho velmi výhodně, jen za pěttisíc Korun a do porodnice tě odvezu. O ten nádherný zážitek mě přece nemůžeš připravit,“ zakončil jsem diskusi.

Když se blížil termín porodu, zaparkoval jsem sanitku před dům a čekal jsem několik dní. Jakmile to na manželku přišlo, začal fofr. Naložil jsem manželku do sanitky, vytáhl sytič, nastartoval, jednička, dvojka, plný plyn, zapnutý modrý maják, siréna na plno a uháněli jsme do nemocnice. Žena byla opravdu ráda, když jsme tam dojeli.

Narodil se mi Willem a řádně jsme ho s Martinem zapili.

„Musíš dát před barák čápa,“ rozhodl Martin.

„Už nechlastej. Jakého čápa? Kde mám asi v lednu chytat čápa? Všichni čápi jsou už v teplých krajích, tady je na ně zima.“

„V Americe,“ pokračoval Martin, „když se narodí miminko, tak postaví před dům čápa a do zobáku mu dají panenku v zavinovačce, aby všichni věděli, že se v tom domě narodilo miminko. Je to taková krásná oslava a přivítání maminky s miminkem doma, viděl jsem to v New Orleans.“

Druhý den jsme se podívali na internet a našli jsme tam několik čápů, ale nikoho, kdo by je prodával. Sedli jsme s Martinem do auta a jeli koupit čápa do Drážďan, ale ani v Německu čápa neměli.

„Tak ho vyrobíme,“ rozhodl Martin, „vytiskneme čápa na papír, zvětšíme ho a zajdeme do truhlárny, ať nám ho vyrobí.“

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/