4. kapitola - Vězení

Bylo 5. prosince, venku běhali nadšení čerti a řinčeli řetězy. Každou chvíli u nás někdo zvonil, jako by ten den byl dnem návštěv žebráků peněz, odměnou za strašení dětí. Zase se rozezněl zvonek, otevíral jsem dveře, v předtuše dalšího umouněného čerta, ale stál tam anděl.

„Ahoj Lenko“, vítal jsem anděla a zval dál, „přinesla jsi koledu? A kde máš křídla, když jsi anděl?“

Nějak můj vtip nezabral, dívala se smutně a vyslovila větu, která z úst anděla zněla velmi nevěřícně, „Martin je ve vězení, zatkli ho při ilegálním přechodu hranic,“ anděl normálně nebývá poslem špatných zpráv, napadlo mě.

„Mohl bys pro Martina zajet?“ prosily mě její smutné oči, unavené z neustálých Martinových excesů.

„Samozřejmě, ale kam, ve kterém vězení sedí?“ odpověděl jsem a samotného mě zarazilo, že jsem řekl, sedí. Nějak rychle jsem přijal fakt, že můj kamarád sedí ve vězení, i když co jiného by tam dělal, než seděl? Ostatně mě to vlastně u něj tak moc nepřekvapilo a byl přeci Mikuláš.

„Je ve vězení v Drážďanech,“ upřesnila Lenka.

„Cože, on chtěl emigrovat do východního Německa?“ nevěřícně jsem odpověděl otázkou a přemýšlel, co mu zase přeskočilo v hlavě.

„Východní Německo už není, už se přece dávno spojili,“ poučila mě Lenka.

„Jistě, ale Sasíci zůstanou vždy ostdeutschen. Před týdnem jsme byli všichni v Pirně na obědě, výborný Schnitzel und Kartoffelsalat a nějak jsem nepozoroval u Martina, že by tam chtěl zůstat,“ přemýšlel jsem nahlas.

„Já nevím, co se stalo, před chvílí telefonoval z Německa, byl v Ústí nad Labem, šel se projít do lesa, a zatkla ho Grenzpolizei v Německu, bez pasu a dokladů a tak ho odvezli do kriminálu v Drážďanech. Prosím Tě, mohl bys mu odvézt jeho pas a něco mi nalít ostrého?“ vysvětlila mi v rychlosti Martinovo anabázi, tak logickou, jako putování Švejka do Putimi.

„Samozřejmě, naštěstí jsem dnes ještě nic nepil, před chvílí jsem přivezl těhotnou Martu z nemocnice. Posadil jsem Lenku do obýváku a nalil jsem jí kráčejícího Jana Volkera.

„Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, Martin svobodu,“ vyrovnával jsem se s vzniklou situací veršováním, „no jo, ale kde je v Drážďanech vězení, máš adresu?“ začal jsem myslet racionálně. „Do Drážďan je to jen stovka kilometrů, za chvíli jsem tam, ale jen aby mě k němu pustili. Nejsem jeho rodina a moje němčina je dost slabá.“

Najednou se rozezvučel Lenky mobil, volal Martin. Lenka chvíli hovořila a pak se na mě otočila, „převážejí ho na hraniční přechod Petrovice, kde by mělo dojít k předání vězně.“

„To je jak z blbého špionážního filmu, ale tam předávali vězně v Berlíně na Checkpoint Charlie. To by bylo horší, to je tak 300 kilometrů, takže Petrovice je vlastně jen kousek,“ hledal jsem na vzniklé situaci alespoň něco pozitivního, „v Petrovicích jsem ještě nikdy nebyl, to je někde nad Ústím nad Labem.“ Převzal jsem Martinův pas, rozloučil se s rodinou a Lenkou a vyjel do mrazivé noci. Zachránit kamaráda je přeci povinnost i na Mikuláše. Od Chlumce jsem stoupal vzhůru. Snad nedopadnu také, jak sedláci u Chlumce, napadlo mě. Byla tma, samé zatáčky v lese, místy mlha, nerad jezdím potmě tam, kde to neznám. Konečně reflektory auta ozářily spousty barevných trpaslíků, charakteristický znak blížících se hranic a neúnavné práce našich Vietnamských spoluobčanů, kteří prodávají všichni všechno stejné a přesto se všichni uživí. Konečně jsem dojel na hranice. Hraniční přechod byl opuštěný, čerti ani Mikuláši přes hranice nejezdili. Odstavil jsem auto a opatrně přicházel k našemu celníkovi. Zase mi svíral žaludek ten nepříjemný pocit. Nemám rád hranice a celníky, kteří na mě koukají s podezřením, jako bych chtěl něco pašovat. Byli jsme sice už v Evropské unii, ale ještě ne v Šenghenském prostoru.

„Prosím Vás, já nechci do Německa, já si jedu pro kamaráda, vezu mu pas, on zabloudil na houbách a zatkli ho Grenzpolizei v Německu,“ plácal jsem myšlenky jednu přes druhou a celník jen nevěřícně koukal.

„Zabloudil na houbách? Pátého prosince se na houby už nechodí, mrzne a houby nerostou,“ ironicky mě poučil celník. Zřejmě jsou skvěle vycvičení v odhalování lží.

„Ale já opravdu vezu pas kamarádovi, někde tady by mi vězně měli vydat,“ rozhlížel jsem se kolem a pátral po nějakém zamřížovaném vězeňském antonu.

„Aha, takže to musíte na německou stranu, támhle do toho domu vlevo, chodbou až dozadu a tam je velitelství Bundespolizei. Grenzpolizei byli za komunistů, to jim tam radši neříkejte, jsou na to dost citliví,“ poučil mě celník a přestal se o mě zajímat.

Vešel jsem do setmělé budovy plné německých nápisů a otevřel poslední dveře. Dostal jsem se do velké místnosti, kde na zdech byly televize, které monitorovaly hraniční přechod, přes který teď v noci nikdo nepřecházel, telefony, vysílačky, dlouhý velitelský pult se spousty světýlek, za kterým seděli němečtí policisté, nebo co to bylo a koukali na mě, co jim tam lezu.

„Guten tag, hir ist, aine pas her Martin,“ soukal jsem ze sebe pár německých slov, na která jsem si vzpomněl a přemýšlel jsem, jak bych Německy vysvětlil, že šel kamarád na houby a skončil ve vězení. Ukazuji Němcům Martinův pas. Prohlédli ho ostřížím zrakem a vyzvali mě, abych je následoval. Šli jsme do sklepa, kde byly okované dveře s malou špehýrkou. Němec rutinně nahlédl dovnitř a otevřel dveře. V malé cele seděl Martin, z kapes bundy mu čouhaly tkaničky od bot a bylo na něm patrné, že mě rád vidí.

Překvapila mě tak samozřejmá věc, že vězňům odebírají tkaničky z bot, aby se třeba na nich neoběsili, ale proč mu je zase vrátili do kapes a ne do bot? Němec překontroloval údaje v pasu a propustil Martina z cely. V kanceláři jsme ještě podepsali nějaké doklady, Martinovi vrátili mobil, klíče, mapu a buzolu a už jsme je přestali zajímat. Cesta na svobodu je v životě každého vězně nejkrásnější okamžik. Martin si tento moment právě prožíval, když jsem ho odváděl z hraničního přechodu k mému autu. Silné okamžiky utužují přátelství. Nasedli jsme a vyjeli. V ten moment jsem si uvědomil, že Martin nemá své auto.

„Kde jsi nechal auto a co se vlastně stalo?“ zeptal jsem se nedočkavě.

„Ukradl jsem jim pytlík,“ pronesl Martin.

„Proboha, jaký pytlík,“ nechápal jsem.

„Ten pytlík, co mi do něj dali mobil a klíče, tak jsem jim ho ukradl, abych měl důkaz, že jsem tam byl,“ a strkal mi pytlík před oči.

Tak už to vlastně bývá, chlapi si schovávají vzpomínky na místa, kde nebyli dobrovolně a kde jim nebylo dobře, vojna a kriminál k nim patří nejsilněji. Plně jsem Martina chápal.

„Na tom pytlíku je napsáno, že je určený pro pas a dokumenty,“ přečetl jsem rychle pár německých slov.

„Napsáno to tam je, ale když jsem neměl s sebou žádné dokumenty, tak tam dali alespoň telefon a klíče.“

„Není na něm ani tvoje jméno.“

„Když neměli pas, neměl jsem jméno.“

„Řekneš mi už konečně, kde máš to auto?“

„Auto je v Kristinině Hrádku,“ odpověděl Martin s klidem a začal mi pomalu vyprávět svojí anabázi.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/



Předchozí kapitola Úvodní stránka Následující kapitola