16. kapitola - Zelený panáček

“Točíš něco první týden v únoru?” zeptal se mě Martin. Zahloubal jsem se v paměti, “netočím.”

“Tak se mnou pojedeš do Belgie. Mám tam dohadování jednoho studijního projektu a potřebuji druhého řidiče,” oznámil mi to, jako by byl můj šéf.

“V únoru k moři? Vždyť je tam zima,” snažil jsem se mírně oponovat.

“To nevadí,” trval na svém, “zaplatím cestu, ubytování i stravu a uvidíme kus světa, kam se často nejezdí,” vytáhl nejvyšší trumf. Martin věděl, že já miluji cestu, pro mě cesta je cíl. Je to také náš rodinný problém. Když jedeme do Chorvatska k moři, jsem schopný jet přes Balaton, Bosnu a Hercegovinu, klidně i čtyři dny. Nastavím si na navigaci, že nechci jet po dálnici a kochám se krajinou. Řídím naše velké obytné auto pouze ve dne, jak se začne smrákat, najdu místo na přenocování, vytáhnu stůl a židle, dám si večeři, vínečko a je mi fajn. Manželka zase chce být co nejrychleji u moře, jí cesta nebaví. Jelikož Martin je také cestovatel, bylo rozhodnuto, pojedu s Martinem do Belgie a manželka mi do toho nebude mluvit. Věděl jsem, že cestovat s Martinem, který má tvrdou palici a spoustu věcí řeší jinak, než normální lidé, je dost nebezpečné. Co se může stát, zahnal jsem chmury, já budu řídit, Martin navigovat a pro nejhorší ještě mám v záloze navigaci TomTom. Hlavně, že tu cestu nemusím platit.

Vyjeli jsme 1. února, zima jak v ruském filmu, ale jelo se dobře, VW Touareg s automatickou převodovkou bylo příjemné vozidlo. Čím víc jsme se blížili k Belgii, byla zima snesitelnější a sníh mizel. Zastavili jsme se v Bruselu a zatím co Martin jednal se svými partnery, já jsem si prohlédl Atomium. Nádherná stavba. Vyjel jsem výtahem až do nejvyšší koule a pomalu scházel propojenými tubusy dolů. V každé kouli byla výstava dobového designu a historie. Brusel je architektonicky celkem nezajímavé město a stavba Atomia je pro turisty velmi zajímavá a navštěvovaná. Kdyby Praha postavila na Letné Kamenického knihovnu Chobotnici, sjížděli by se za ní lidé z celého světa. Zase jednou jsme promarnili šanci státi se světovými.

Konečně jsme dojeli k moři. Procházel jsem se po mořské pláži Ostende. Už jen ten název Východní konec mi zněl vždy tajemně. Pobřeží se spoustou uměleckých soch a prodavačů různých ryb mě uchvátilo. Sice se nedalo koupat, ale i zimní moře má své kouzlo.

Následně jsme navštívili diamantové město Antverpy. Nikdy jsem nekupoval diamanty, ale jejich lesk je opravdu podmanivý. Hlavní centrum obchodníků s diamanty je kolem vlakového nádraží, které se nachází v historickém centru města. Nepředstavitelné množství obchodů, které nabízejí diamanty ve všemožném provedení. Od surových v plastu, po zasazené do prstenů, náušnic, náramků, čelenek a vše se třpytí, dovedně nasvíceno. Ulice kolem nádraží se rozdělují podle toho, jaké národy tam obchodují. Takže je tam židovská ulice, turecká ulice, indická ulice, pákistánská ulice, arabská ulice. Všechny národy světa si snad našly cestu do Antverp k nádraží, aby tam obchodovali s diamanty.

To by měla vidět moje žena, napadlo mě. Tu bych od výloh asi nedostal.

Všechny diamantové ulice se sbíhaly k hlavnímu nádraží Central Station Antwerp, které bylo také velmi zajímavé. Belgičané nechtěli bourat staré centrum města, tak vyřešili vzrůstající nároky na dopravu tak, že jí poslali pod zem. Takže v podzemí starého nádraží se křižovaly vlakové koleje ve třech patrech nad sebou, nebo pod sebou, podle toho, jak se na to člověk díval. Měl jsem pocit, že se dívám do ocelového města, plného pater, ochozů, jezdících schodů a kolejí. Vlastně také diamantového, protože kolem všech těch patrových perónů byla spousta obchůdků s diamanty, kolem nichž procházeli cestující. Vypadalo to, jako by Antverpané, když vystoupí z vlaku, tak si koupili pár diamantů a šli spokojeně domu.

“Na večeři půjdeme do přístavu, do nějaké typické rybářské restaurace, kde si dáme dobré čerstvé ryby,” rozhodl Martin. Já ryby moc nejím, ale Martin platil, tak jsem neodporoval. Pokoušeli jsme se vymanit od diamantového nádraží, ale měl jsem nepříjemný pocit, jako bychom se křivolakými uličkami stále vraceli zpět. Až jsme se dostali na veliké náměstí, kde byla velmi hustá doprava v mnoha směrech a bylo by dost nebezpečné do toho bezhlavě vstoupit. Zastavili jsme se tedy před přechodem pro chodce, dívali jsme se na vzdálený semafor a čekali, až nám naskočí zelený panáček. Čekání bylo pro Martina zřejmě moc dlouhé.

“Já jsem ing. Martin a mě nějaký zelený panáček nebude určovat, kdy já mám přecházet,” prohlásil.

“Počkej,” snažil jsem se ho odvrátit od tušícího nebezpečí, “nemůžeš jít na červeného panáčka, vždyť Tě přejedou.”

“Nepřejedou,” uklidnil mě, “mě se nemůže nic stát, protože já to vyřeším pragmaticky. Vidíš na konci náměstí ten výstup eskalátorem z podzemního nádraží? Tam na mě počkej, já to náměstí podejdu přes nádraží, stejně jako Václavák na Můstku.”

Snažil jsem se ještě oponovat, že jsme v daleké cizině a že bychom se neměli rozdělovat, ale když se Martin rozhodne, nikdo ho nepřesvědčí o opaku. Otočil se a odešel do diamantových hlubin Antverpského nádraží. No, snad se ještě setkáme, napadlo mě, ale měl jsem v kapce klíče od auta, což mě uklidňovalo. Otočil jsem se a naposledy jsem zahlédl Martina v jeho dlouhém zimním kabátě až na zem a s elegantním diplomatickým kufříkem, jak nastupuje na eskalátor do podzemí nádraží.

Konečně naskočil zelený panáček a já jsem pohodlně přešel silnice u náměstí a usedl jsem na lavičku poblíž výstupu eskalátoru z nádraží, kde měl Martin vyjet na povrch.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/