15. kapitola - Požár

Blížil jsem se od Bíliny k Mostu a po pravé straně mě jako němý pomník vítal průhledný panelák na okraji Chanovského sídliště.

Tisíce lidí každodenně bezmyšlenkovitě míjejí tento zvláštní obelisk, stejně jako jakýkoli válečný pomník. Je to něco, co se nás vlastně netýká. Jen s tím rozdílem, že válečné pomníky slouží k němé úctě před těmi, kteří hrdinně padli pro naši svobodu, ale tento panelový pomník neslouží k ničemu. Respektive dosloužil, vydal ze sebe vše, co se dalo ukrást, prodat nebo spálit a nyní jen nehrdě ční, jako pomník zlodějny lidí, kteří žijí v cikánském ghétu, tak nějak podivně, po svém.

Dnes však ten pomník vypadal jinak než obvykle. Zpozorněl jsem a zkoumal, co mi jen rychlost mého auta dovolila, co je na něm dnes jiné. Sloup hustého černého dýmu nevěstí nikdy nic dobrého. Pokud však vidíte sloup hustého černého dýmu v dáli, skrz průhledný chanovský panelák, znamená to, že hoří chemička.

Hydrier-Werk Fabrik, závody Hermana Görnga, chemická továrna na výrobu benzínu hydrogenací našeho nekvalitního hnědého uhlí, kvůli kterému chtěl Hitler Sudety, aby zde mohl postavit fabriku a vyrábět benzín. Dědictví, které nám zde zanechali Němci. 5.5.1939 začala výstavba chemičky a už 15.11.1942 odjel první cisternový vlak s benzínem. Pokud hoří fabrika na výrobu benzínu, není to nikdy žádná sranda. To si pamatují staří obyvatelé Mostecka, kteří ještě zažili bombardování Hydráku spojeneckými letadly za druhé světové války. Jakmile chemička začala vyrábět benzín, rozbombardovali jí Američané a sloup hustého černého dýmu byl pak vidět velmi daleko.

Němci po nějaké době chemičku opravili a začali zase vyrábět benzín, ale jen pár dní, než zase přiletěli Američané a fabriku zase rozmlátili. Tak se to opakovalo pravidelně ještě několikrát, než byl konec války. Němci tenkrát šíleli, pořád hledali nějaké špiony a tajné vysílačky, které by předávaly informace o tom, že se zase vyrábí benzín, někam do řídicího centra v Londýně, ale nikdy nic neobjevili. Teprve po válce se vše vysvětlilo. Žádné komunistické ložisko odporu, které by vynášelo výrobní informace z Hydráku neexistovalo. Jen velmi vysoko na Sudetském nebi, mimo dostřel flaků a doletu stíhaček, pravidelně prolétalo malé špionážní letadélko Mosquito a fotografovalo chemičku. Analyzátory snímků v Londýně pak nezajímala ani tak chemička, jako hlavně seřaďovací nádraží pod chemičkou. Jakmile se totiž rozjela výroba benzínu, začaly se hýbat na nádraží cisterny, naplněné odjížděly na frontu. To bylo jasné znamení, že se výroba benzínu rozjela a americké bombardéry mohly vzlétnout a vše zase rozmlátit. Bombardování chemičky a vše okolo její výstavby a života na Mostecku za války velice zajímavě popsal pan Radovan Helt, ve své knize Mostecký benzín hoří.

Tyto úvahy se mi linuly hlavou, když jsem od Chanova pokračoval kolem mosteckého vlakového nádraží, pořád blíže onomu černému sloupu dýmu. Když žijete celý život s chemičkou za zády, zvyknete si na ten všudypřítomný pocit strachu z obrovského množství benzínu a dalšího chemického sajrajtu, který se zde vyrábí. Vnímáte snad jen stále se měnící název, nejprve Sudetenländische Treibstoffwerke AG Maltheuern bei Brüx - S.T.W., po válce Stalinovy závody - SZ, nejdéle pak Chemické závody Československo-Sovětského přátelství – CHZ ČSSP, po Sametové revoluci CHEMOPETROL, pak UNIPETROL RPA a nyní Orlando. Mladší pamětníci si ještě vzpomenou na hrozný výbuch výrobny lihu v roce 1975, kdy zemřelo mnoho lidí a převrácená tramvaj byla dlouho němým svědkem síly výbuchu.

Nyní však hořelo znovu a to nebyla žádná legrace. Blížil jsem se k hradu Hněvín, když jsem na mostě uviděl blikající majáčky hasičů, snad ještě dříve, než se ke mně donesl zvuk hasičské houkačky. Jenom jeden vůz, zarazilo mě? To je dost málo na hořící chemičku, ale asi ostatní požární sbory z Litvínova a okolí také vyrazili hvězdicově na pomoc s plamenem. Dřív, než požár dojde k Petrochemii a k zásobám etylenu. To by byl konec. Dal jsem přednost hasičům, nebezpečně nakloněným vysokým těžištěm vodní nádrže a umožnil jim bezpečně najet z vedlejšího přípojného pruhu na hlavní silnici. Jak magnetizován tím oblakem dýmu, pokračoval jsem v jízdě za kvílícím hasičským náklaďákem. Minuli jsme odbočku na Chomutov a pokračovali doprava na Litvínov. Po projetí mírného horizontu nad areálem garáží U devíti zlodějů, jsem se rozhlédl po krajině a s oddychem jsem zjistil, že sloup černého dýmu nestoupá z chemičky, ale někde od železničního seřadiště cisteren. Alespoň nějaká dobrá zpráva, chemička nehoří, ale ani cisterny plné benzínu není to správné místo, kde by mělo hořet. Rozjetá hasičská cisterna těžce brzdila a odbočila doprava přes tramvajové koleje na starou silnici, kudy se dříve jezdilo do starého města Most. Zůstalo tam jen pár domů, které vybydlené koupil nedávno Martin. Hasiči zastavili před jedním z domů, vyběhli v nacvičeném rytmu a rozbalili hadice. Teprve tehdy jsem si plně uvědomil, že hustý černý dým požáru stoupal přímo za Martinovo domem.

Vytočil jsem v mobilu Martinovo číslo a sdělil mu, že mu hoří za domem.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/