14. kapitola - Stoletá voda

Natáčení filmu Hartova válka pokračovalo podle plánu, jen počasí na natáčecí plán nějak nebralo ohled. Filmový koncentrační tábor byl postavený v bývalém vojenském prostoru Milovice, který Ruská okupační armáda opustila značně zdevastovaný. Scény filmu se odehrávaly v zimě, všude byl sníh, ale jaro tehdy nastoupilo velmi rychle. Pravý sníh postupně nahradil umělý filmový sníh a chudáci herci i komparzisté natáčeli v zimním teplém oblečení. Bruce Willys, Terrence Howard i Colin Farrell se v Čechách potili jak v Hollywoodu. Na záběry z dálky to bylo dobré, ale problém nastal v momentě, když se měli točit záběry z blízka.

Můj velký herecký problém je ten, že neumím mluvit anglicky, tudíž mohu hrát v amerických filmech jen postavy nemluvící. Už můj nástup na plac předurčil, jakého vojáka budu hrát. Když mě oblékli a namaskovali mi Hitlerovský knírek, předvedli mě před režiséra. Prohlédl si mě a byl s mojí postavou spokojen.

„Do you speak English?“ zeptal se mě.

„Nein, ich bin Deutscher.“ vyštěkl jsem rázně.

Režisér hned pochopil, že na mluvenou roli jsem nepoužitelný a přidělil mi roličku dozorce vězňů.

Vodil jsem tedy v táboře vězně a tvářil jsem se zle. Americké pojetí válečného zajateckého tábora bylo jiné, než na jaké jsme v Německy okupovaných oblastech zvyklí. Vězni si v táboře dělali, co chtěli a já, jakožto bachař, jsem měl pocit, že jsem tam úplně zbytečný.

„Zítra točíte s Vyližem scénu ve vězení,“ sdělila mi asistentka produkce, „nebude to však tady v Milovicích, ale na Barrandově.

Bruce Willys byl trochu problémová hvězda, pořád si něco vymýšlel, prudil a na to čeští filmoví pracovníci nebyli zvyklí. Proto si jeho jméno trochu počeštili a z Willyse se stal Vyliž. Američtí kolegové z počátku upozorňovali, že máme špatnou výslovnost, ne Vyliž, ale Willys, tak jim vysvětlili, co v Čechách znamená, vyliž.

„Yes, OK, you are right,“ a také přistoupili na naší výslovnost. Jen Willysovi to nikdo neřekl a on byl z komolení svého jména nervózní. Holt východní Evropa má jiný přízvuk.

Pokud je ve filmu zima, musí jít lidem od pusy pára, to však nejde, když je teplo, které tenkrát nečekaně nastalo. Vyřešili to velmi jednoduše. V atelieru na Barrandově postavili z izolačních panelů obrovskou lednici a v ní pak postavili dřevěný dům s vězením. Oblékli nás do mrazu, my jsme natáčeli v lednici a od pusy nám šla pára. Podle scénáře jsem měl Willysovi otevřít dveře od cely a společně jsme měli odejít do kamery. Poprvé jsem se setkal s touto mega hvězdou, podali jsme si ruce. Nepodlomily se mi nohy z jeho charismatu, ale spíše z pomyšlení, že ten chlap mněl za tento film honorář 860 miliónů Korun. První klapka, otevřel jsem celu, Willys vyšel, ale místo do kamery vlevo šel doprava. Tam jsem však stál já a tak jsme se srazili. On pochopil, že mi zkazil záběr a omlouval se, chrlil ze sebe anglická slova, kterým jsem nerozuměl.

„Yes OK Vyliž,“ odpověděl jsem mu jediná anglická slova, která jsem znal. Tedy, ještě jsem znal love, ale to mi nepřipadalo moc vhodné.

Záběr jsme dotočili a Willys se během dne snažil se mnou komunikovat, ale pokud neumíte anglicky, tak si ani s Willysem nepokecáte. Mrzelo mě to a rozhodl jsem se, že se pokusím trochu zlepšit v angličtině. Jelikož se prý anglicky nejlépe učí v Anglii, vybral jsem si dvoutýdenní jazykový kurz u Student agency v Sallysbery. Jel jsem do Anglie poprvé a velmi jsem se těšil na jízdu vlevo. Objednal jsem si v autopůjčovně AVIS malého Opela a odletěl jsem do Londýna. Trochu jsem se obával, jak se při pronájmu auta v Anglii domluvím, ale uklidnili mě.

„To bude jednoduché, jakmile vejdete do letištní haly, dejte se doprava a tam je náš stánek AVIS. Jsme největší půjčovna a naši kolegové v Londýně už o Vás budou vědět a postarají se o vás,“ ujišťovali mě, že to nebude žádný problém.

Martin mě odvezl do Prahy na letiště, „kdyby ses nemohl domluvit, tak mi zavolej, já ti to přeložím,“ nabízel mi své služby.

„Děkuji, ale tak velký kredit fakt nemám,“ poděkoval jsem a vyrazil do velkého Anglického dobrodružství.

Přistál jsem v Londýně, vešel do letištní haly, odbočil doprava a našel stánek AVIS. Ve stánku však nikdo nebyl. Odskočili si na záchod, zjistil jsem, byla tam cedulka, že jsou na closetě a šipka směrem na telefon. Počkám, přeci jim nebudu telefonovat na záchod, tam chce mít každý klid. Pak jsem si všiml, že i na ostatních stáncích a některých obchodech jsou cedulky CLOSET. Že by v Londýně propukla nějaká průjmová infekce? Po nějaké době mi došlo, že CLOSET a naše WC či OO není stejné, a označení CLOSET se šipkou směřující k telefonu asi znamená, že stánek AVIS v sobotu v Londýně nefunguje. Díval jsem se na ten telefon a přemýšlel, jak se domluvím telefonicky v Anglii, když neumím kromě yes, OK a love nic jiného. V Praze mě však ujišťovali, že o mně v Londýně vědí, takže se nemám čeho bát. Zvedl jsem telefon, ozvalo se helou, tak jsem jim řekl, že jsem Jiří, že jsem přiletěl z Česka, a že mám u nich objednané auto Opel. Na druhé straně ze sluchátka se ozvalo what a mluvil tam někdo anglicky a asi vůbec nerozuměl tomu, co jsem mu česky říkal. Takže tady se telefonicky nedomluvím. Potom přišli další lidé a řešili stejný problém. Byli to Španělé z Kanárských ostrovů, uměli trochu Anglicky, tak zavolali na ten CLOSET a také uměli trochu Německy, takže jsem se s nimi Německy domluvil, že máme vyjít ven a mikrobus AVISu nás odveze do půjčovny. Vyšli jsme tedy z letiště ven a já poprvé zažil ten hrozný pocit, kdy všechno je jinak. Auta tam opravdu jezdila obráceně. Za chvíli však přijel mikrobus, nasedli jsme a odjeli vlevo do autopůjčovny. Tam jsem Indovi v turbanu předložil doklad z AVISu z Čech, že mám objednané auto Opel. Něco říkal Anglicky nebo Indicky, já mu stejně nerozuměl, pak mi dal klíče a nějaký plánek. Otevřel dveře na parkoviště a já uviděl něco jako footbalový stadion plný aut. Z papírku od turbana jsem pochopil, že mám jít do dvaadvacáté řady a pak osmnácté auto vlevo je můj Opel. Bylo velké dusno, jak před bouřkou, táhl jsem svůj kufr dvaadvacet řad a na osmnáctém místě skutečně stál malý automobil, ale bylo na něm napsáno Vauxhal. Turban v tom má bordel a neví, kde mu jaké auto stojí. Vrátil jsem se tedy těch dvacetdva řad zpátky do budovy a turbanovi jsem se snažil vysvětlit, že ve dvaadvacáté řadě na osmnáctém místě není Opel, ale Vauxhal a já jsem si pronajal Opel. Turban mi zase něco vysvětloval, ale rozuměl jsem mu stejně jako písním Beatles, vnímal jsem jen melodii a obsah textu mi byl neznám. Turban pak použil papír a tužku a napsal Opel = Vauxhal a mě došlo, že asi v Anglii je více věcí jinak, nejen, že se tam jezdí vlevo, ale také Opel je Vauxhal. Vrátil jsem se tedy do té dvaadvacáté řady, odemkl jsem Opel, který byl Vauxhal, dal jsem můj kufr do kufru auta a unaveně jsem si konečně sedl na místo řidiče. Nebyl tam volant. No jo, byl jsem v anglickém autě, které má volant na pravé straně. Divný pocit. Obešel jsem tedy auto, sedl za skutečný volant, zabouchl dveře a upadlo mi zpětné zrcátko. To se může stát jenom mě. V Anglii bez zpětného zrcátka jezdit vlevo nemůžu a představa, jak budu turbanovi vysvětlovat, že mi ve dvaadvacáté řadě u osmnáctého auta upadlo zrcátko, mě vůbec netěšila. Naštěstí v herectví existuje i mezinárodní jazyk, jímž je pantomima. Vrátil jsem se tedy ke kanceláři a turbanovi jsem pantomimicky vysvětlil, že jsem si sedl za volant, zabouchl dveře auta a upadlo mi zrcátko a že potřebuji jiné auto. Po delším dohadování, kdy jsme každý mluvil jinou řečí, zvítězila jednotná řeč čísel a já nafasoval krásného nového Peugeota. Přendal jsem tedy kufr z dvacáté druhé řady osmnáctého auta do třicáté šesté řady dvacátého čtvrtého auta a vyjel jsem z půjčovny do Londýnského provozu.

Napoprvé je to šok, člověk musí zapomenout na vše, co se v řízení podvědomě naučil, respektive to vše otočit. Vyjel jsem z Londýna a pomalu opatrně zamířil směrem na Salysbery. Naštěstí je většina silnic v Anglii čtyř či šestiproudých a křižovatky jsou kulaté, takže se to dá zvládnout. Jen na kruháči se odbočuje doleva a dává se přednost zprava, ale na to se dá zvyknout. Nejhorší na řízení anglického auta není ten fakt, že se jezdí vlevo, že řadící páka auta je na levou ruku. Nejhorší je to, že řadu věcí při řízení řidič dělá podvědomě. Pokud se řídí na pevnině v Evropě, má řidič volant vlevo a většina prostoru automobilu je vpravo. S tím prostorem vpravo řidič podvědomě kalkuluje a je jedno, zda řídí SMART nebo Cadillac, ten prostor je menší či větší, ale je vpravo. V Anglii je však volant je vpravo a tudíž větší prostor auta se nachází vlevo. Ten prostor vlevo jsem si nedokázal v automatickém podvědomí mozku posunout, takže jsem občas s autem vymetal levé krajnice.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/