13. kapitola - Zbij svého komunistu

“Už jsi zpátky z Brna?” telefonovala mi ráno Lenka.

“V noci jsem se vrátil, ale jsem ještě pořád nějaký promrzlý, točili jsme to v mrazu venku.”

“Říkala Marta, že jsi tam točil Hitlera, tak mi k Vám s Martinem dnes přijdeme do sauny. Ohřeješ se a můžeš nám vyprávět zase nějaké veselé historky z natáčení,” nenápadně se pozvala Lenka.

Představa nahé Lenky v sauně mě probudila k životu.

“A nechtěla bys radši přijít do sauny sama?”

“To myslíš jako my dva, sami, nazí, zalití potem, šampaňské, romantika, erotika?” zamyslela se Lenka.

“Tak nějak jsem to myslel.”

“No tak to bych tedy nechtěla, měl si zavolat před dvaceti roky,” rázně zmařila zajímavě se rozvíjející rozhovor.

“Tenkrát jsem neměl tu saunu. Takže zase nic a tak slibně to vypadalo. Alespoň jsem to zkusil,” konstatoval jsem smutně, “tak přijď i s Martinem, já to dohodnu s Martou třeba na dvacátou hodinu.”

Děti šly po večerníčku spát a já jsem zapnul saunu, která se pomalu rozehřívala. Je příjemné, mít saunu doma, vše pohodlně v bytě, nikam se nemusí chodit. Přišel Martin s Lenkou, svlékli se v pokoji pro hosty hned vedle sauny a všichni jsme se rozložili na regály příjemně vyhřáté sauny.

“Tak povídej, jak si to natáčení v Brně užíváš a co to vlastně točíš?” vyzvídala Lenka.

“Točíme film Vzestup zla, The Rise of Evil. Je to pro Kanadskou televizi CBS, čtyřhodinový hraný dokument o tom, jak Hitler vyrůstal, bojoval v první válce, založil NSDAP a vyhrál volby. Tím film končí, válku neřeší.”

“Ty hraješ Hitlera?” zeptal se Martin.

“Ne, Hitlera hraje Robert Carlyle. Já hraju Ulricha Grafa, to byl řezník, boxer a osobní Hitlerovo ochranka.”

“Jak si se k té roli dostal, to tě našli v Mostě?”

“Jednoho dne mi zavolala casting ředitelka Nancy Bishop a ptala se mě, zda bych byl ochotný Ulrycha Grafa zahrát, prý jsem mu podobný. Já, sběratel válečné historie a majitel Válečného muzea Sudety, bych to zahrál i zadarmo. Je to zvláštní pocit, hrát dobu, kterou studuji a sbírám. Natáčení je ale náročné. Hraje v tom herecká Hollywoodská špička a já jsem jediný z předních postav filmu, který neumí anglicky. Z počátku mi tlumočili, co mám hrát, ale už na mě kašlou. Takže já často nevím, co budeme točit, ale jsem Hitlerovo ochránce, tak intuitivně chráním Hitlera.”

“A co nějaká veselá historka z natáčení,” vyzvídala Lenka.

“Řeknu, ale jdeme se ochladit,” odpověděl jsem a šli jsme pod studenou sprchu. Zabalili jsme se do prostěradel, sedli si do bambusových křesílek a nalili si víno. Martin si nabral plnou hrst slaných buráků, po bradě mu padaly na břicho a zanechávaly po sobě bílou slanou cestičku, než skončily na zemi.

“Točili jsme nepodařený Mnichovský pivní puč z 9.11.1923. Tehdy Hitler zorganizoval politický převrat, ale nějak se unáhlil. Policie demonstraci rozehnala. 16 lidí zastřelila a Hitler skončil ve vězení. Ulrich Graf tenkrát před policisty předstoupil, svým velkým tělem chránil Hitlera a řekl jim: "Nestřílejte, jeho excelence Lutendorff se blíží!". Oni však stříleli a Graf byl těžce raněn do prsou. Hitlerovi vlastním tělem zachránil život a on mu pak byl velmi vděčný.”

“Přežil válku?” zeptal se Martin.

“Přežil, nejdříve mu dělal osobního strážce, byl zakladatelem ochranných sborů SS, a když ochranu Hitlera převzala kompletně do své kompetence speciální ochranná jednotka SS, byl poslancem Říšského sněmu, Reichstagu. Po válce byl v roce 1948 odsouzen k pěti letům nucených prací. Zemřel ve vězení v roce 1950 ve věku 72 let. Ale vraťme se k natáčení. Pokud jsme pochodovali městem, tak se točilo bez problému. Pak jsem musel natočit, jak mě postřelí. Hitler, já a další v první řadě demonstrantů jsme se zastavili. Před námi byla řada klečících policistů, za nimi druhá řada stojících policistů s namířenými puškami a za nimi třetí řada policistů na koních. Režisér udělal pausu a do mě se pustil pyrotechnik od kaskadérů. Oblékl mi bezpečnostní vestu, na kterou připevnil dvě rozbušky s červenou barvou. Od rozbušek protáhl pravou nohavicí mých kalhot dlouhé elektrické odpalovací kabely. To jsem ještě nikdy nehrál, nejsem kaskadér. Zeptal jsem se pyrotechnika, zda to nebude bolet? Bolet to moc nebude, ale nedívej se dolu, aby ti to nevypálilo oči, uklidnil mě. Tento záběr se mohl točit jenom jednou, protože jsme měli jenom jeden kabát, který už byl rozehraný. Takže, jak se říká, natočit na první dobrou. Když natáhli a zamaskovali kabely od rozbušek na zemi, rozestavili herce a pyrotechnik s odpalovačem se schoval za roh domu, mohli jsme začít točit. Na povel AKCE jsem udělal krok před Hitlera, abych ho chránil, zakřičel jsem a pyrotechnik to odpálil. Uslyšel jsem výstřely a dostal jsem takovou ránu do prsou, že jsem s sebou praštil na zem jako podťatý. Kolem byl hrozný kravál boje, střelba, ale já jsem musel hrát mrtvého, tak jsem ležel na studené dlažbě a ani jsem se nehnul. Jen jsem viděl, jak se ke mně blíží policisté, kteří vytlačovali pučisty z ulice. Nejprve mě překročila první řada, pak druhá řada a pak jsem si vzpomněl, že za nimi byla třetí řada policistů na koních. Někde jsem slyšel, že kůň na ležícího člověka nešlápne, ale věřte tomu, když ležíte a vidíte, jak se k vám blíží řada koní. Příkaz zněl jasně, byl jsem těžce postřelený a nesměl jsem se pohnout, abych nezkazil záběr. Tak jsem jen odevzdaně sledoval, jak přese mne překračuje první kopyto, druhé kopyto, pak obrovské břicho koně. Napadlo mě, že kůň si na zadní nohy nevidí a tak to bylo dost nebezpečné, aby mě zadními kopyty nezašlápl, ale zřejmě řídí zadní nohy nějakým automatickým instinktem z přední hlavy. Jen jsem v hrůze sledoval, jak třetí a čtvrté kopyto dopadlo těsně vedle mé hlavy. Doufám, že nepotřebuje kadit, napadlo mě, když jsem se díval zespoda na koňský ocas, ale za chvíli už jsem zaslechl uklidňující STOP.

“To nebyla moc veselá příhoda,” podotkl Martin.

“Asi to natáčení není pořád legrace,” zhodnotila Lenka.

“To není, ale pak se ten záběr točil ještě čtyřikrát.”

“To tě čtyřikrát zastřelili?” podivil se Martin.

”Ne, střelili mě jen jednou, ale pak jsem tam musel zůstat ležet jako mrtvola a oni ještě čtyřikrát točili to vytlačování demonstrantů policisty i s koňmi. Jdeme se zase prohřát, nějak jsme vychladli, jak já na té dlažbě,” prohlásil jsem a přesunuli jsme se do sauny, kde jsem zalil rozpálené lávové kameny vodou s lesní esencí. Teplo je velmi příjemné.

“Ono to natáčení je většinou zdlouhavá nuda a ty veselé příhody z natáčení z počátku vůbec veselé nejsou, nebo jsou, ale jenom pro někoho,” zhodnotil jsem mé zkušenosti.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/

Předchozí kapitola Úvodní stránka Následující kapitola