17. kapitola - Moskvič z Moskvy

Začalo to cekem nenápadně, náš kamarád Jří Švedyk koupil levně Moskvič 403, pak koupil Moskvič 407 a pak přišel s tím, že na internetu vydražil Moskvič 410N. Ten je vlastně stejný jako ty ostatní, akorát má náhon 4x4 a je to taková vysoká koza. Výroba Moskviče 410 začala v roce 1957. V roce 1958 byl modernizován a přejmenován na Moskvič 410N. V období roku 1957 - 1961 se jich vyrobilo jen 11.900. Moskvič 410N byl určen pro vedoucí pracovníky kolchozů a sovchozů a nevyvážel se nikdy mimo Svaz Sovětských Socialistických Republik. Problém však byl v tom, že vydražený Moskvič 410N byl v Moskvě a přivézt auto z Moskvy je trochu problematické. Mohli jsme nechat auto přivézt spedicí za 15.000 Kč, ale obávali jsme se kupovat zajíce v pytli a Moskviče 410 v Moskvě je podle fotky. Variantu letět do Moskvy letadlem, prohlédnout a koupit auto a nechat si ho přivézt spedicí jsme zavrhli, bylo by to nákladově tak za 35.000 Kč. Proto jsme se rozhodli, že do Moskvy pojedeme sami. Náklady na cestu jsme odhadli na 20 000 Kč za naftu a dobrodružná cesta nás velice lákala. Byla to výzva a to mají chlapi rádi. Nejprve jsme se Švedykem chtěli jet jenom dva, ale když se o této expedici dozvěděl i Martin, začal nás přesvědčovat, že taková výprava potřebuje zkušeného navigátora a to je jedině on, turista, protože on se vyzná v mapách. Bez map bychom do Moskvy netrefili. Namítal jsem sice, že to není tak dávno, kdy Martin cestoval podle mapy a skončil v Drážďanech ve vězení, ale Martin se nedal zastavit. Účastníci expedice byli tedy tři. Já Jiří jako velitel vozu a řidič, Švedyk jako řidič, kuchař a investor, Martin jako navigátor. Trochu problém byl, že při této cestě jsme opouštěli svobodnou Evropa a do Ruska i Běloruska je potřeba vízum, které můžete získat, pokud vás někdo odtamtud pozve. Pamatuji doby, kdy se žádalo o vízum na západ. Nikdy mě však nenapadlo, že budu někdy žádat o vízum na východ. Abychom ušetřili tranzitní vízum Běloruska, rozhodli jsme se, že Bělorusko objedeme. Naštěstí těch organizací, které jsou schopné vám zajistit pozvání do Ruska a i vízum je dost. Vízum do Ruska, stálo 2 600 Kč i se zvacím dopisem. Já jsem poskytl obytný FIAT DUCATO a plaťák, koupil dvě zimní gumy na přední nápravu. Všichni nás varovali, že FIAT je starý a tak náročnou cestu nevydrží, ale já jsem mu věřil. Mnohokrát mě dovezl k moři v Chorvatsku a nikdy s ním nebyl žádný problém. Martin je sice odborník přes mapy, ale přeci jenom, navigace TomTom je jistota, tak jsem radši ještě dokoupil mapu východní Evropy do navigace. Den před odjezdem jsem náhodou zjistil, že mám na karavanu propadlou technickou a nemůžu najít zelené karty. Celkem drobné problémy, které se daly za odpoledne zvládnout. Bylo sice pár chytrolínů, kteří tvrdili, že před zimou jel na Moskvu Napoleon i Hitler a oba skončili zmrzlí ve sněhu, ale to nás nemohlo odradit, nemrzlo, bylo nad nulou. Na burze v Mostě jsme nakoupili Německé eintopfy - čočku a fazole s uzeným, nezbytná byla také bedna nudlacích krevetích polévek Jum-Jum, pár bochníků chleba a pár lahví alkoholu. Martin nás překvapil svým zavazadlem. Normální člověk si vezme spacák a batoh, nebo kufr. Martin si však vzal prázdný plastový prádelní koš.

„Ty budeš po cestě prát prádlo?“ zeptal jsem se Martina nechápavě, „to je chlapská expedice, my prádlo nepereme!“

„To není na prádlo, ale na pivo,“ vysvětlil Martin, „já sbírám plechovkové pivo a z Ukrajiny ani Ruska ještě žádné pivo nemám, tak budu po cestě piva nakupovat.“

- 23.11. ráno jsme vyrazili z Mostu na Drážďany a po dálnici Polskem jsme objeli Česko-Slovensko. Ta cesta byla rychlejší a v Polsku byla i levnější nafta. Cestou jsme jen opravili nefunkční pieso zapalování topení v karavanu. Martin byl uražený, že jsem vzal s sebou navigaci TomTom a on je s mapami zbytečný. Jen ale do té doby, než zjistil, že si doma zapomněl nabíječku ke svému mobilu. Naštěstí nabíječka pro TomTom byla shodná i pro jeho mobil. První den jsme ujeli 860 km.

- 24.11. jsme překročili hranice Ukrajiny, celkem rychle, čekali jsme jen tři hodiny. Na Ukrajinu není potřeba vízum, jen nám důkladně prohledali karavan a mohli jsme překročit železnou oponu. Silnice z počátku Ukrajiny jsou docela dobré, takže jsme dojeli v noci až do Kieva. Tankování nafty na Ukrajině je také dobrodružné. Je možné použít MasterCard, nebo za Hrivny, berou i Dolary a Eura, ale neradi. V noci jsme dojeli na nonstop benzínku a chtěli jsme natankovat. Prodavač se podíval na hodinky, bylo 22 hodin a řekl nám, že se mu choče spinkať, na náš dotaz co máme dělat, nám v klidu odpověděl, že vy tóže půjdětě spinkať a natankujte ráno. Martin byl histerický, chtěl si koupit pohledy, ale ve dvě v noci ani v Kievě pohledy neprodávali. Martin chtěl tedy přespat v Kievě a ráno si koupit pohledy a pivo. To jsem odmítl, protože ráno se všechny silnice v centru mění na jednosměrné do centra a my bychom se ven nedostali. Točil jsem v Kievě tři dny reklamu na banku TAS, takže jsem si s dopravou zažil dost. Ta práce byla zajímavá, hrál jsem s Ludmilou Kartouzskou manželský pár nepříjemných sousedů v domě, kde si mladí lidé koupili na úvěr banky TAS nový byt. Ptal jsem se agentury, proč to hrajeme my dva až z Česka? Vysvětlili mi, že hledali dva ošklivé herce, tak prohledali Ukrajinu, nenašli, pak prohledali Česko a vybrali si nás dva. Být nejošklivější ze šedesáti miliónů obyvatel, to je úspěch, to potěší.Přespali jsme tedy až za Kievem, ten den jsme ujeli 830 km.

- 25.11.2010 na Ukrajině si musíte dát pozor na policii. Hlídají omezenou rychlost a tak se nám stalo, že na padesátce nám naměřili 96 km/hod ručním laserovým měřičem. Naštěstí řídil zrovna Švedyk. Posadili ho do milicionářského auta a po půlhodině dohadování mu nařídili, že má do palubní přihrádky položit 50 Dolarů a teprve pak ho pustili, samozřejmě bez potvrzení o zaplacení. Tento den jsme ujeli jen 360 km, protože asi 100 km před hranicemi Ruska opravovali hlavní silnici a my jsme museli jet po okreskách. Je to zážitek, vidět jak žijí domorodci ve dřevěných chatrčích. Studny uprostřed vesnice a silnice v katastrofálním stavu. I Lenina jsme potkali, tedy sochu na pomníku. Ty silnice byly fakt tragické a obával jsem se rozpadnutí karavanu, museli jsme jet pomalu a velmi opatrně. V Česku se jezdí vpravo, v Anglii se jezdí vlevo, na Ukrajině se jezdí tam, kde není díra. Martinovi cestování po malých městech vyhovovalo, alespoň si mohl v obchůdcích nakupovat plechovková piva a jeho prádelní koš se začínal plnit.

Chtěli jsme natankovat u nové benzínky. Na Ukrajině musíte dopředu říct kolik litrů chcete koupit, to zaplatit a pak vám teprve pustí stojan, litr nafty stál 16 Kč.

„Chceme padesát litrů nafty,“ řekl Švedyk.

Pumpařka v kukani za sklem vystrčila takový dlouhý šuplík ven a pravila, „davaj kartíčku.“

Švedyk dal do šuplíčku svojí kartu MasterCard, pumpařka si jí vzala, zasunula do přístroje a pravila, „skaží tvoj PIN.“

Švedyka to rozhodilo, „seš blbá, báryšňa, svůj PIN bych neřekl ani mojí starý, kdybych jí to dělal análně. Bys mi pak mohla vybrat celý účet.“

„Kagda ty neržekneš PIN, ja nědajem naftu,“ odmítla nás báryšňa a my jeli radši k jiné pumpě.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/