10. kapitola - Dětské hřiště
Zazvonil mi mobil, volal Martin, „ahoj, asi jsem udělal průšvih, zítra to bude v novinách,“ začal Martin opatrně.
Když už Martin sám přiznává průšvih, tak to asi bude pořádný průser, napadlo mě, „co se stalo?“ snažím se z něho dostat více informací.
„Ale, poslali mi na stavbu nějakou kontrolu úřednic z magistrátu a nějaké novináře, tak jsem je poslal do prdele.“
„Koho,“ nechápu, „ty úřednice, nebo ty novináře?“
„Já nevím, asi všechny,“ prohodil Martin jako úplně zbytečnou informaci.
„Můžeš mi říct, co se vlastně stalo, než si to přečtu v novinách?“ obával jsem se, že když už o Martinově akci chtějí psát noviny, nebude to jen nějaká prkotina.
„Ale, jak opravuji ty moje byty, tak jsem ještě odkoupil od města tři metry pozemku na boku domu, jako že tam udělám chodník. Pak jsem ten chodník udělal šikmo dolu, abych se tak dostal až k patě domu a když tam udělám dveře, tak se dostanu do nevyužitých prostor ve sklepě domu. Mohl bych tam potom udělat třeba vietnamskou večerku.“
„No dobře,“ věděl jsem, že se Martin vždy snaží z nájemných domů využít každý prostor, „ale v čem je problém?“
„No, když jsem tedy začal bagrovat tu zeminu, zjistil jsem, že jí nemám kam uložit.“
„To se snad odváží na skládku, ne?“ lovil jsem z paměti variantu řešení, které bych udělal já, „chtějí asi tisíc Korun za tunu.“
„Vždyť víš, že těch peněz nemám nikdy dost a jsem pragmatik. Proč bych dával zeminu na skládku, když bych jí mohl někdy třeba zase potřebovat,“ vysvětlil mi Martin chod svých myšlenek, „tak jsem tu zeminu zatím uskladnil vedle domu a to se těm babám z magistrátu nelíbilo. Asi mě udal někdo od naproti.“
Snažil jsem si představit prostor mezi Martinovým a sousedním domem, ale nějak jsem si nedokázal představit, kam mohl tu zeminu dát, „počkej, vždyť ten prostor mezi domy je oplocený a je tam dětské hřiště.“
„Bylo,“ suše konstatoval Martin.
„Jak bylo, to už není, to ho zrušili?“ pořád jsem nechápal.
„Já jsem ho zrušil. Teda nezrušil, jen jsem ho zatím trochu posunul, abych měl kam dávat tu vybagrovanou zeminu.“
„Jak jsi posunul dětské hřiště?“ zeptal jsem se opatrně a nějak jsem si nedokázal představit, jak se dá posunout kolotoč, prolézačky, pískoviště, cestičky, lavičky a vše co vytváří dětské hřiště.
„Normálně jsem ho posunul, tím bagrem,“ vysvětlil mi to Martin, jako úplně běžnou stavební práci.
Polilo mě horko, „počkej, vždyť ty dětské atrakce snad jsou zabetonované do země.“
„No, byly, ale jen málo. Oni za komunistů šetřili i na dětských prolézačkách. No vidíš, to je argument, já jsem vlastně udělal dobrý skutek, já jsem odhalil velké nebezpečí, které na děti číhalo. Ty prolézačky byly špatně zabetonované a dětem se mohlo něco stát,“ spokojeně zhodnotil Martin své dílo.
„Ty vole, ten kolotoč a prolézací zeměkoule tam stály od té doby, co Gagarin vyletěl do kosmu,“ vyhrkl jsem.
„Stály, ale špatně zabetonované, někoho to mohlo zranit. To je hrozné, jak se ten magistrát o dětská hřiště nestará. Pak musím přijít já, developer, abych dal vše do pořádku.“ uzavřel Martin rozhovor.
Sedl jsem rychle do auta a jel jsem se na místo podívat. To co jsem tam uviděl, předčilo i mé nejčernější myšlenky. Tam kde bylo dříve staré oplocené dětské hřiště, byla nyní oplocená vrstva bláta, smíšená s cihlami, kamením a betonem, kterou rozhrnoval bagr. V rohu hřiště, u oplocení pod stromem, byla změť špinavých barevných trubek, ve kterých jsem rozpoznával bývalé prolézačky, kolotoč a lavičky.
„Kde je pískoviště a cestičky a obrubníky?“ otočil jsem se zoufale na Martina.
„No přeci pod tou zeminou,“ ukázal Martin rukou kolem sebe, „ono to pískoviště bylo takové staré a i ty dvě cestičky nikdo moc nezametal, tak jsem to upravil a rozhrnul jsem tu zeminu ve výšce 30 centimetrů po celé ploše. Aspoň tady bude nové podloží a pak to osázím novou trávou a bude tady krásná louka.“
„Ale tady má být dětské hřiště, ne oplocená louka,“ zoufale jsem oponoval a nevěřil vlastním očím, ani tomu co můj kamarád říká.
„Louka je lepší, na dětském hřišti dělají parchanti moc kravál. Na louce si mohou důchodci roztáhnout deku a opalovat se,“ zasnil se Martin.
„A co ty cihly a beton, který se válí všude?“
„No, to jsme vyhrabali z pod toho chodníku, asi to tam naházeli stavbaři, když stavěli ten dům. To je hrozný, ty lidi byli tenkrát takový čuňata.“
Už jsem s Martinem zažil hodně, ale tohle bylo i na mě moc, „Martine, prosím Tě, to přeci nemůžeš, nemůžeš vyvézt zeminu na dětské hřiště.“
„To ti novináři říkali také, ale proč bych nemohl, vždyť to bylo blízko a já jsem pragmatik. Proč bych vozil zeminu daleko na skládku, když jí můžu složit blízko? Je to pro mě výhodnější, levnější a šetřím tím životní prostředí, protože tu zeminu nemusí zbytečně převážet náklaďáky a spalovat tak naftu.“
„Ty přeci nemůžeš zničit dětské hřiště,“ zoufale jsem hledal v hlavě nějaký silný argument, kterým bych své logické tvrzení podepřel, „ty nemůžeš dát zeminu na dětské hřiště, protože ten pozemek není tvůj, ale města.“
Martin se zamyslel, asi můj argument na něj zapůsobil, „nojo, ale to hřiště a ten pozemek má sloužit jako občanská vybavenost pro majitele bytů v domě, a to jsem já. Takže to má sloužit mojí rodině. Moje děti bydlí jinde, takže jim jsem hřiště neodsunul. Ten pozemek, tím, že jsem na něj dal mojí zeminu, vlastně slouží také mně.“
Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/
Předchozí kapitola Úvodní stránka Následující kapitola