11. kapitola - Expedice Koločava

„Zabili, zabili, chlapa z Koločavy,“ broukal si Martin u vína známou melodii z Balady pro banditu.

„To už jsem dlouho neslyšel, od té doby, co jsem snad třicetkrát hrál v divadle Andreje Drače, bratra Eržiky,“ připojil jsem se k Milanovi, „špatně ho zabili, špatně pochovali, vlci ho roznesli, ptáci rozklovali.“

„Pojedeme za ním,“ zasnil se Martin.

„Za kým?“

„Za Nikolou Šuhajem loupežníkem.“

„Nemůžeme jet za ním, už je mrtvý, zabili ho v roce 1921.“

„Tak mu dáme kytku na hrob.“

„Je pohřbený v Koločavě.“

„Tak pojedeme na Koločavu.“

„Martine, už jsme toho dost vypili, ale co já si pamatuji, tak Koločava je v Karpatech, na Ukrajině. To je místo, kam se běžně nejezdí.“

„Nejezdí,“ zamyslel se Martin, „ale mi tam pojedeme.“

„Jak?“

„Máš přeci obytné auto, tak pojedeme tvým obytňákem. Nakoupíme konzervy, polévky a chleba a uděláme si výlet na východ. Já to vidím tak na 10 dní.“

„Možná, že jsi nepostřehl to nejdůležitější, můj stařičký obytňák brzo dozraje do veteránského věku dvaceti let a blíží se zima. Ani nevím, zda vůbec topí, já jsem s ním jezdil jen v létě k moři.“

„To zvládneme, já budu navigátor, naplánuji cestu a ty budeš řidič,“ rozhodl Martin.

Ivan Olbracht napsal příběh Nikoly ve své knize Nikola Šuhaj loupežník v roce 1933. Tím tento romantický příběh vojenského zběha, zloděje a vraha, učinil nesmrtelným. V době, kdy Nikola zemřel, byla Koločava součástí Československa. Martin cestu naplánoval tak, že by jsme měli jet po trase vojenských pamětihodnostech, které měly vztah k naší historii.

Vyrazili jsme z Mostu přes Prahu do Břeclavi, kde jsme překročili hranice do Rakouska. Tam jsme krátce navštívili pomník bitvy Habsburka roku 1278. Pak jsme se přeplavili na bývalém vojenském přívozu přes řeku a kolem betonových protitankových jehlanů jsme vyjeli na břeh Slovenska.

„Zastav, okamžitě zastav,“ vykřikl Martin.

„Co se stalo?“ hrklo ve mně.

Martin bezeslova vyskočil z auta a utíkal pryč. Stál jsem na hlavní silnici nějakého slovenského města a nevěděl jsem co se děje. Občas jsem musel popojet, protože jsem překážel zásobování místních obchodů. Po delší době se Martin vrátil a v rukou měl mapu a pohledy.

„Kde jsi byl?“ vyhrknul jsem podrážděně.

„Bylo tam info centrum, já sbírám pohledy a mapy, tak jsem si je byl koupit,“ pronesl Martin s bohorovným klidem.

„Dobře, ale to jsi mi to nemohl říct, to jsi mě tam musel nechat stát na hlavní silnici a všem překážet?“

„Oni počkaj.“

Přes Bratislavu a Rajku jsme přejeli do Maďarska. V Hortobagy jsme nalezli první tank na pomníku, připomínající bitvu z roku 1944.

Den druhý

Projeli jsme kouzelné Maďarsko. Již od dětství mám rád čabajku. Stále cítím tu chuť a vůni čabajky, kterou mi táta kupoval v Maďarsku při našich cestách k moři do Bulharska. Tenkrát za komunistů byla asi jen jedna čabajkárna, kdežto dnes se čabajkou nazývá každá klobása, která Maďarskem jen prolétla. Vešel jsem tedy v Debrecinu do masny, že se jich zeptám, která je to ta správná čabajka. To jsem však netušil, že domluvit se s Maďarem je věc nemožná. Nakonec mi nějakou doporučili, ale zase to nebyla ta ona chuť. Navštívili jsme termální lázně v Debrecínu. Voda v bazénu byla velmi příjemná, 40°C, což v mém těle rozproudilo krev. Nevěděl jsem, že mám vysoký tlak a neprospěl mi ani kráčejíci Johny Wolkr, který do mě Martin večer nalil, přestože tvrdý alkohol nepiji.

Den třetí

Ráno jsme přejeli z Maďarska do Rumunska. Projížděli jsme chudou krajinou, míjeli jsme koňské potahy a cesta začala být dramatická.

„Zastav, okamžitě zastav,“ rozkázal Martin.

„Zase budeš kupovat pohledy?“

„Támhle jsou koňské trhy,“ ukázal Martin na něco, co vypadalo jako fotbalové hřiště s koňmi.

„Ty si chceš koupit koně?“ zeptal jsem se opatrně, u Martina jeden nikdy neví.

„Koně ne, ale koňskou klobásku, dobře opečenou by tam mít mohli.“

„Čím chceš platit, Rumunské Lei s sebou nemáme?“

„Nějak se s dohodneme,“ Martina nebylo možné zastavit.

Nakonec jsme mezi spoustou koní a rozšlapaných hoven nalezli něco ušmudlaného, co vypadalo jako stánek s klobásami. Hygienik by to asi hned zavřel.

„Martine, to je riskantní, bůh ví, co do toho dávají a ten opékací rošt vypadá velmi špinavě,“ snažil jsem se Martina zastavit, „pokud dostaneme sračku, pak máme v obytňáku jen malý chemický záchod a ten brzo ucpeme.“

„Neboj, když to můžou jíst oni, tak my taky,“ rozhodl Martin a hned se začal domlouvat s Rumunem, ale to je asi jako s Maďarem. Vybral dvě pořádné opečené klobásy a cpal Rumunovi spoustu kovových mincí různých mněn, které měl po kapsách. Nakonec se dohodli a my jsme se zakousli do teplé klobásky. Trochu jsem přemýšlel, z jakého byla asi zvířete, ale byla chutná a nejsem muslim, takže mi to bylo celkem jedno, co to bylo, když to běhalo.

„Docela dobré, měl jsem strach, že se poserem, ale místo toho přestávám vidět,“ obrátil jsem se na Martina, který byl spokojený s mastnou pusou a košilí.

„Jak vidět?“

„Já nevím, co se stalo, ale nevidím na horní polovinu pravého oka, mám tam černou skvrnu,“

„Dolu vidíš?.

„Vidím.“

„Tak to je dobrý, aspoň nešlápneš do těch koňských hoven,“ vyřešil Martin mojí čtvrtinovou slepotu.

Pokračování příběhu si budete moci přečíst v knize Šmoulové z Chanova, kterou si můžete objednat na http://www.shop.smoulovezchanova.cz/

Předchozí kapitola Úvodní stránka Následující kapitola